Ruka, která podepsala smlouvu

Hrabě Černín nařídil svému staviteli, aby mu vystavěl palác, jemuž by se co do velikosti žádný v Praze nevyrovnal. Stavitel se dal do práce a všechny výlohy zapravoval z vlastní kapsy, takže zabředl i do dluhů; ale netrápilo ho to, neboť věděl, že mu hrabě po dokončení stavby dobře zaplatí. Palác stál v celé slávě a stavitel se chystal odjet za hrabětem na panství, aby ho pozval do Prahy a palác mu odevzdal. Vtom došla z venkova zpráva, že hrabě na honbě náhlou smrtí sešel ze světa. Stavitel se tedy odebral k ovdovělé hraběnce, aby mu vydání za stavbu nahradila, ale ta ho odbyla, ať se vykáže upsáním potvrzeným od hraběte. Marně se odvolával na hraběcí zvyk, že řemeslníky vždycky vyplácel až po dokonané práci. V nesnázích požádal o radu svého bratra, který byl svobodným zednářem, a ten mu slíbil pomoc. Uvedl ho do shromáždění zednářů, kde stavitel přednesl svou žádost a prosil o přispění. Nejvyšší mistr učinil jakási zaříkávání a pak pokynul do zadní části síně. Tam se rozevřela opona a z ní vystoupila postava zemřelého hraběte Černína, jak byl živ. Byl to hraběcí duch; přiblížil se ke stolu, na němž čekala stavitelova smlouva na podpis, a položil na ten list ruku. Potom duch zmizel a na smlouvě zůstala ruka jako vypálená. A když byla hraběnce předložena smlouva s tímto podivným podpisem, už se nezdráhala staviteli peníze vyplatit.