Ztracený Bohumír a kněz ze sochy

Před mnohými lety držela dům u Vunšviců, který dodnes stojí na nynějším Václavském náměstí, rodina bohatých pánů toho jména. Panu Matyáši Vunšvicovi, muži velmi pobožnému a zvláštnímu ctiteli svatého Jana Nepomuckého, se jednou ztratil sedmiletý synáček Bohumír. Nadarmo ho hledali a marně se zarmoucený otec modlil ke svému světci, dítě se nenašlo. Až po roce se ztracený hošík náhle vrátil, vyzáblý a v divném cizozemském šatě, a vypravoval, že ho tehdy ukradla cikánka a donesla až do země turecké, kde ho prodala za otroka. Mnoho, přemnoho tam zakusil, až se mu jedné noci zdálo, že ho velebný muž v kněžském rouchu vzal za ruku a vyvedl z vězení, kde spával — a když procitl, byl doma, na náměstí přímo před otcovským domem. Rodiče se podivili, scházela se přízeň a brzy se o tom zázraku povídalo po celé Praze. Hned druhého dne šel otec se synáčkem na Hradčany poděkovat svatému Janu u jeho hrobu. Na Kamenném mostě tehdy stála socha toho světce, ale jen dřevěná; a když k ní kráčeli, Bohumír zvolal: „Tento kněz to byl, jenž mne vyvedl z vězení.“ Tím otec poznal tím jasněji, že mu svatý Jan vrátil jediného synka, a umínil si, že tu dřevěnou sochu postaví ve svém domě na věčnou památku a na most že dá jinou, kovovou. Obojí mu bylo povoleno, a když slovutný umělec Jan Brokoff udělal sochu novou, v Norimberku z bronzu ulitou, postavil Vunšvic dřevěnou ve svém domě a zřídil jí v přízemí pěknou kapli. Celá Praha se tehdy sběhla a veliká byla sláva, když obě sochy převáželi na místo.