Ach, moje nohy!

Roku 1540 se kámen na hrobě svatého Jana Nepomuckého v chrámu svatého Víta potil olejem a tím olejem byli uzdraveni rozliční nemocní. A roku 1619, po zpustošení svatovítského chrámu, přivedl hofmistr královských pážat, rozený Angličan a úhlavní nepřítel všech katolíků, dva zámečníky, aby rozbili mříže u hrobu svatého Jana. Ale jeden z nich řekl: „Pane, toho já neučiním, neboť vím, že to místo předivné jest, a raději se ke své práci domů navrátím, nežli bych měl být za takový účinek od Boha trestán.“ To pověděl a z kostela odešel. Druhý zámečník však mříž na jedné straně odtrhl, a tu onen hofmistr potupně vskočil na hrob — ale sotva na něj došlápl, byl z něho hned vyhozen, jako by ho s největším násilím vyhodili dva silní muži. Padl hubou do země a zůstal na ní ležet bez obrany jako polomrtvý a strašlivě řval. Když se ho přístojící ptali, co ho bolí, neodpovídal nic jiného než: „Ach, moje nohy, ach, moje nohy!“ Po chvíli chtěl ze země povstat, ale hned zase padl a vykřikl ještě strašlivěji: „Již celý hořím, již celý shořím!“ Když ho vynesli, řval neustále, až při západu slunce nešťastně vypustil svou duši. A onen zámečník také padl a nemohl vládnout údy — až přišel k sobě, svého skutku želel a nabyl předešlého zdraví.