Světlo v prázdném chrámě

Roku 1619 dne 22. listopadu, tu noc před svatým Klimentem, bylo v kostele svatého Víta vidět tak jasné světlo, že se jím osvěcovala všechna okna, jako by celý kostel uvnitř hořel. Opět 29. listopadu v noci před svatým Ondřejem byla podobnou jasností osvícena nejen ta okna, ale ozývaly se v tom kostele i zpěvy. Služebníci Abrahama Skulteta, dvorního kazatele Zimního krále, který neblaze proslul obrazoborstvím ve svatovítském chrámě, ta světla viděli a zpěvy slyšeli, probudili svého pána ze sna a oznámili mu, co se v kostele děje. Skultetus si myslil, že se tam snad tajně v noci shromažďují vyhnaní katoličtí duchovní, poslal pro strážníky a spěchal ke kostelu. Poručil dveře otevřít — a když jeho služebník začal ty dveře odvírat, strhl se tak mocný a strašlivý vichr, že všechny přítomné velice přestrašil; nedomnívali se jinak, než že na ně ihned spadne přístřeší, pod nímž u těch dveří stáli. Ten vichr jim také všechna světla jedním rázem nenadále uhasil. Kdo jen kam mohl uskočit a utéci, nelenil, protože se bál, aby ho to přístřeší nezavalilo. I sám Skultetus byl tak přestrašen, že na tom místě zůstal stát více mrtev nežli živ a bez pomocníků se od těch dveří nedostal do svého obydlí na děkanství. Přesto se svého úmyslu nevzdal a 21. prosince dal bořit oltáře, otevírat hroby, tlouci kamenné obrazy a dřevěné pálit. Ale i v tu noc před 21. prosincem se v kostele opět ukázalo veliké světlo a osvítilo všechna jeho okna tak, že každého, kdo se na ně jen podíval, obklíčila veliká hrůza.