Záře, která srazila obrazoborce

O lobkovickém náhrobku vypravuje Beckovský toto. Je na něm mramorový obraz Božího umučení a před ním na tom mramoru klečí podobizna Jiřího z Lobkovic, o kterém se v letopisích nachází hodnověrné svědectví, že to byl muž svatého života; když šťastně usnul v Pánu, zvony při farním kostele na duchcovském panství, jemu tehdy náležejícím, zvonily Božím hnutím, nebo jak obyčejně říkáme, samy od sebe. A když při pustošení svatovítského chrámu 21. prosince 1619 chtěl jeden z obrazotepců ten obraz porušit sekerou, vydal ten mramorový obraz Božího umučení od sebe velikou zář a blesk. Ten bezbožník byl tou září přestrašen, padl na zem bez obrany a jakoby pozbyl rozumu i zraku, zůstal na ní ležet podobnější mrtvému než živému člověku; a tak tam ležel, dokud k němu nepřistoupili jiní jeho spolutovaryši v té nešlechetnosti, nepozdvihli ho ze země a nevynesli z kostela. Po dlouhé chvíli přišel zase k sobě, všem oznamoval, co se s ním dálo, byl učiněn katolíkem a polepšil své živobytí.