Rytíř Jan Lholák a sklepnice Jaromíra

Jednou večer kráčel kterousi malostranskou ulicí venkovský rytíř Jan Lholák ze Lhoty, který přišel do Prahy hledat službu u dvora. Spatřil vinárničku v domku při starém paláci, vešel a při víně se seznámil s krásnou sklepnicí Jaromírou. Zamiloval si ji v krátkosti a slíbil jí i ruku svou. Když odešla do sklepa, ze svévole šel za ní; ale světlo mu zhaslo a on tápal ve tmě ze schodu na schod, až se dostal do kaple v paláci. Tam stála Jaromíra u oltáře v knížecím rouchu, kolem vážné postavy vznešených osob a kněz, aby ji s rytířem spojil manželstvím. Jan se toho všeho zděsil, a boje se, že upadl do moci zlých duchů, utíkal zpátky chodbou, kterou přišel. S hrůzou za sebou slyšel hlas: „Běda, opět nám čekati jest pět set let,“ a palác i kaple se s lomozem řítily. Přece však šťastně unikl. Vypráví se, že tam před věky bydlívala pyšná šlechtična, která se k velikému zármutku svého otce nechtěla vdát a několikrát od samého oltáře ženichovi utekla. Když umřela, bylo její duši souzeno nabýt pokoje jen tehdy, jestliže si ji mládenec vyvolí za ženu a dá se s ní oddat v kapli toho paláce, odkud ona ženichům utíkala.