Slzy krále Zikmunda nad Vyšehradem

Vyšehradští strávili hladem sto třicet koní a 28. října se s obléhateli smluvili na příměří, že se vzdají, nepřijde-li jim do 31. října pomoc; Pražané jim na tři dny poskytli potravy, ale Zikmund včas nepřišel. Teprve 1. listopadu na den Všech svatých mával při východu slunce mečem z návrší u Michle na znamení Vyšehradským, aby i oni začali boj. Velitel hradu Jan Ženbera z Boskovic sice znamení porozuměl, ale po úmluvě už výpad neučinil. Zikmund přesto bitvu svedl: někteří sestoupili k Braníku a od Podolí se po příkrých stráních drali ke kostelu tam, kde byly malé rybníčky či močidla, a ostatní vojsko vedl král rovinou od Michle. Královské vojsko se však brzy útokem na náspy znavilo, za studeného dne bojovníci pod těžkým železným oděním zkřehli a neodolali pádným cepům selského lidu. Nejhůř bylo na stráni u močidel, kde zahynul květ panstva. Král z výšiny na boj pohlížel, s úžasem znamenal porážku svého lidu a z hněvu a lítosti se mu vylily slzy z očí. Nemohl už boj opravit, ustoupil ke Kunraticím a dále do Kutné Hory a potom opustil zemi. Na bojišti zůstavil množství svých mrtvých, kteří tu leželi svlečení do modrých košil, až jich bylo Pražanům líto; mezi padlými bylo přes dvacet pánů korouhevných, většinou Moravanů. Vášniví táborští kněží kázali mrtvé zanechat zvěři a nepochovávat je, ale milosrdní lidé je přece v noci pohřbili.