Hlavy na věži a jejich noční pohřeb

Po tichu a za všeobecné hrůzy byly na věž dány hlavy pánů, kteří 21. června 1621 zahynuli na Staroměstském náměstí rukou katovou; visely tam na výstrahu, postrach a hrůzu přemoženému národu. Snímání po deseti letech se naopak dálo slavně a byl to výjev hodný antické tragédie: lebky snímali synové, vnukové a příbuzní. Když byla roku 1631 Praha v moci Sasů a vrátilo se s nimi do Čech mnoho exulantů, bylo 30. listopadu při službách Božích v Týnském chrámě oznámeno z kazatelny, že se odpoledne ve dvě hodiny vykoná pohřeb popravených. Čtyři hodiny před večerem vzali přátelé stínaných pánů hlavy z tyček vlastníma rukama, každou vložili do zvláštní škatule a vnesli je do celnice při mostě; byl mezi nimi i Mikuláš Diviš, kterého tehdy, když páni na rynku umírali, přibili za jazyk k šibenici. Když se třikrát a velmi dlouho odzvonilo týnskými zvony a kazatelé se u té celnice sešli, vydal se průvod na cestu: napřed jel na koni pan Václav Vilém z Roupova, za ním nesli cínový kříž, potom šlo třiatřicet párů predikantů a před márami kráčel mistr Martinius z Dražova, a všichni cestou až do Týnského kostela zpívali. Kam byly hlavy nakonec uloženy, se ví jen z pověstí. Tajemství prý vydrželo do roku 1766, kdy se při kopání základů nového oltáře Panny Marie nedaleko týnské sakristie na lebky přišlo a byly z kostela odstraněny; podle jiné zprávy byly pohřbeny u svatého Salvátora. Kazatel Matěj Krocín, který byl roku 1631 pomocným duchovním v Týně a měl prý od kaple klíče, při výslechu po vyhnání evangelíků roku 1632 vypověděl, že hlavy byly z týnské kaple přeneseny do Karlovy koleje a že je od těch dob nespatřil a neví, kde jsou.