Pět dukátů za jediné slovo

Za císařovny Marie Terezie upadli Židé v podezření, že straní pruskému králi a nepřátelům, a přemítalo se o tom, že za tehdejších válečných běhů není radno ponechat je v dědičných zemích. Židé se o těch úmyslech u císařského dvora dověděli a chtěli je překazit, hledajíce přímluvy mocných pánů. Tu se stalo, že přišel ke komorníkovi hraběte Leopolda Krakovského z Kolovrat člověk a ptal se, zda by mohl s panem hrabětem mluvit. Komorník se šel hraběte zeptat; ten však, když slyšel, že je za dveřmi takový a takový člověk, hned uhodl, co chce, a řekl komorníkovi, ať ho odbude. Ten člověk tedy šel, ale po nějakém čase přišel zase a pravil komorníkovi, že mu dá pět dukátů, jestliže mu opatří slyšení u hraběte, a že nic víc nechce, než aby mohl říci jediné slovo. Když to komorník hraběti pověděl, odpověděl mu hrabě, že mu ten výdělek rád přeje a ať ho pustí do pokoje — víc než jediné slovo však mluvit nesmí. Za chvilku se otevřely dveře, člověk vstoupil, učinil němou a velmi uctivou poklonu, jaká příslušela radovi císařského dvora a ministrovi, a řekl: „Schweigen.“ Potom se zase tak uctivě uklonil jako prve a odešel — a komorník dostal svých pět dukátů. Po nějakém čase byla státní konference, které předsedala sama císařovna, a jednalo se také o tom, mají-li být Židé vypovězeni. Jedni mluvili tak, druzí jinak; hrabě z Kaunic se za Židy velice přimlouval a hrabě z Kolovrat pořád jen mlčel. Císařovna to zpozorovala, a protože dobře nerozuměla, proč mlčí, zeptala se ho, proč se tak zabral do myšlenek. A hrabě odpověděl: „Přemýšlím o tom, když můj komorník dostal pět dukátů za mlčení, kolik asi dostal komorník hraběte z Kaunic za mluvení.“