Loretánské zvonky

Je tomu už několik set let, když žila na Novém světě chudá vdova. Co jí bylo platné, že byla pracovitá a hospodářská, když měla mnoho dětí. Každý ví, že mají loretánské věže mnoho zvonků — a právě tolik měla i ta vdova dětí, a říkala tedy svým robátkům loretánské zvonky. Tenkrát však zvonky na věži ještě nehrály písně, jen odbíjely různé denní doby: větší z nich celé hodiny, menší každou čtvrt. Vdova říkávala, že je to s jejími zvonky doma zrovna tak — ty větší už dočkají, ale menší každou chvilku něco chtějí. Jediným pokladem chudé vdovy byla šňůra stříbrných penízků, kterých bylo právě tolik jako jejích dětí; dostala je od bohaté kmotřinky a schovala je dětem, každému jeden na památku. Pak nastala v Praze nakažlivá nemoc. Zuřila nejvíc mezi chudým lidem, který ve svém zoufalství tvrdil, že to boháči nastrojili jedem, aby je vyhubili. Nakonec se nákaza dotkla i vdoviny rodiny a roznemohl se nejstarší hoch. Matka byla takřka zoufalá, neboť milovala všechny děti stejně a nepomýšlela na to, že jí s dítětem ubude i starostí a namáhání. Lékaře zaplatit nemohla a věděla také, že jsou všichni příliš zaneprázdněni, než aby k ní některý mohl přijít. Netrvalo ani dvě hodiny a dítě se chystalo na pouť na onen svět. Nešťastná matka viděla, že není pomoci, vyndala šňůru se stříbrnými penězi, svlékla z ní největší a šla s ním do Lorety. Zakrátko zazněl největší z loretánských zvonků a dítě zhaslo — byl to jeho umíráček. Tenkrát jezdily umrlčí vozy celý den po Praze, nakládaly ze všech domů mrtvé, a když byly plné, vozily je do šachet na hřbitov. Druhý den po smrti dítěte šla chudá vdova za jedním z těch vozů, aby aspoň věděla, ve které šachtě bude její dítě ležet. Když se vrátila domů, našla druhé své dítě, roztomilou světlovlasou holčičku, už nemocí rozpálenou jako růže. Sotva minuly dvě hodiny, kráčela matka s druhým penízkem zase do Lorety. Tak to šlo každým dnem: penízek se svlékal po penízku a v Loretě zaznívaly vždy menší a menší zvonky. Matka byla zoufalstvím už otupělá, kráčela němě za umrlčím vozem a ze hřbitova se vracela tiše, aby posloužila dalšímu umírajícímu. Z té němoty ji vytrhla teprve smrt posledního a nejmladšího dítěte, skoro ještě nemluvněte; když zazněl nejmenší loretánský zvonek, myslila si, že se jí srdce utrhne. Vyprovodila i poslední dítě, a když se vrátila, cítila, že se nemoc zmocnila i jí. Ulehla a neměla ani, kdo by jí vody podal. Jedinou útěchou jí bylo, že děti aspoň nepřežije nadlouho. Nevýslovná horkost jí rozpalovala celé tělo a nakonec cítila, jak se po všech údech rozkládá podivná mdloba a úd po údu odumírá. „Ach, drahé moje děti,“ vzdychla si, „já vám posloužila, ale mně nikdo neposlouží; já vám dala umíráčkem zvonit, kdo dá mně?“ Sotva domluvila, zazněly všechny loretánské zvonky, a jejich zvuky, vždy mocnější a mocnější, splývaly v tak krásné a dojemné písně, jako by tu zpívali sami andělé.