Tělo svatého Václava a propuštění vězňů

Když roku 929 vezli tělo svatého Václava z Boleslavi na hrad a přijeli k jednomu žaláři v Menším Městě pražském, kde bylo zavřeno mnoho vězňů, volové se zastavili a vozem s tím tělem nemohli hnout. A slunce už vycházelo. Připřáhli mnoho volů i koní, a nic to neprospělo. Sběhlo se k tomu divadlu mnoho lidí a ptali se, co tak těžkého vezou; služebníci odpověděli: „Tajné věci pána našeho knížete Boleslava na tento hrad vezeme.“ Když tam takto těžce pracujíce dlouho stáli, řekli někteří z Pražanů: „Něco divného tu jest.“ Přistoupili k vozu, pozdvihli přikrytí, otevřeli truhlu, a když spatřili svaté tělo, poznali svého knížete Václava a vzkřikli velikým hlasem, chválíce Boha. Uslyšel to nejvyšší kněz a správce kostela svatého Víta, přišel se svými kněžími a řekl lidu: „Víte dobře, že tento svatý kníže, dokud jeho svatá duše v tomto těle přebývala, rád činil skutky milosrdné, zvláště lidem v úzkostech postaveným a žalářným; protož kažte vězně z tohoto vězení propustit, vinné i nevinné, neboť tento svatý kníže chce i po smrti prokázat jim milosrdenství.“ Když tak učinili, hned to svaté tělo přivezli až ke kostelu svatého Víta pouhými dvěma voly. Vypravovalo se také, že tehdy jednomu nevinnému vězni spadly okovy, a část jich dodnes ukazují na Karlštejně. Na památku toho zázraku Malostranští ten den vždycky propouštěli jednoho vězně. Sám Ruth k tomu ovšem podotýká, že pověst je lichá: tehdy ještě nebylo ani Malé Strany, ani radnice.